Rumunsko je vážně nádherné , doporučuju všem , prostě peklo a ráj na zemi.....
Cestopis bude později ale na nějaké foto se můžete juknout zde
http://ywett-nx.rajce.idnes.cz/Rumunsko_2011/
SLÍBENÝ CESTOPIS
Na cestu do rumunských Karpat jsme se vlastně chystali už loňský rok. Jenže 14 dní před odjezdem sem si přetrhla křížový vaz v koleni a bylo po expedici. Proto sem tomu letos ani nějak nepodléhala a až do poslední chvíle sem nevěřila, že to dopadne. Jenže sen se stal skutečností a mi jsme opravdu vyrazili . Cílem naší cesty je projet celou karpatskou podkovu od jihu k severu. Silnější polovinou našeho dvoučlenného týmu byl navigátor a mechanik WIKTOR na AFRICATWIN. Druhou polovinou byla má maličkost na NX650. Mojí povinností bylo držet se Viktora, neztratit se mu a hlavně si nikde nerozbít hubu.
Den 1
Vyrážíme asi v 7.40. a cílem dne je ujet co nejvíc to půjde. Švihali jsme si to jak draci, ale samozřejmě, že po vedlejškách. V polovině Slovenska bylo už moje pozadí totálně na kaši. Do této doby sem totiž ještě nikdy nenajela za den víc než 200km a to maximálně 3 dny po sobě. Vůbec sem nevěděla, jak si mám sednout. Naštěstí sem byla na Rumunsko tak natěšená, že se nám podařilo přejet celé Slovensko i kousek Maďarska. Kolem 19. hodiny jsme začali hledat místo na postavení stanu. Netrvalo to ani půl hodiny a našli jsme luxusní flek. Bylo to dost daleko od silnice a pěkně schovaný mezi stromy. Takže jsme postavili stan, rozdělali pivko a debatovali o dalším dni. Za dvě hoďky jsme pak oba ve vteřině vytuhli.
Trasa: ČESKO, SLOVENSKO, MAĎARSKO
Ujeto 520 km
Den 2
Budíček v 7.00. Snídaně, balení a ranní hygiena nám trvala dvě a půl hodiny (budeme se muset zlepšit). Na rumunské hranice to máme asi 200 km, takže sem věřila, že to bude brnkačka. Jelo se vážně dobře, až na větší města, kde semafory fakt nechtěli bejt naši kámoši. Vesnice byli krásné, všude čisto. Hrozně se mi líbili čápi hnízdící na sloupech, chvíli jsme si fakt mysleli, že jsou sádrový. Konečně jsme uviděli hranice a poprvé vytahujeme pasy. Pan celník si mě chvilku prohlížel, koutky mu pěkně cukali a já měla sto chutí nechat mu pas a odjet. Po chvíli nás konečně pustil a mi mohli vyrazit vstříc zážitkům. Rychle sem zaběhla do směnárny a pak ještě nakoupit nějaké jídlo a vodu, která nám neuvěřitelně ubývala. Pak už jen dotankovat a nabíráme směr ORADEA. Sjíždíme z hlavní, na bíle značenou cestu. Byla sem úplně odvařená z toho nádherného okolí. V dáli byli vidět dvě pohoří, všude okolo jen políčka a louky, na kterých se pásl dobytek. Vesnice jsou tu chudé a mě se zdá jak kdybych se vrátila v čase. Podél cesty pasou děcka krávy. Když si nás všimli, začali slézat z patníků, valí k nám a natahují ruce. Byl to pro mě hodně zvláštní pocit, ale Víťa ukazoval, ať rychle jedu, tak sem poslechla. Přejíždíme nádherné kopce a sjíždíme do údolí, kde je malinká vesnice. V tom se ke mně odněkud vyřítil pes, strašně sem se lekla, potáhla sem za plyn a najednou už sem kličkovala mezi krávama. Byla sem z toho tak vydřená, že sem ani nepostřehla, kdy zmizel asfalt. Přede mnou jen šotolina s velikejma a jak sem za chvilku zjistila, pěkně hlubokejma kalužema. Pořád mám ale za tři a plnej kotel, takže si to v padesátce mydlím pěkně do té kaluže. Zajela sem tam jak střela, ale jen na chvíli, páč okamžitě letím do druhý, ta byla ještě horší. Už mám jen vytřeštěný oči a doufám, že to ustojím. Najednou sem dostala šílenou pecku do hlavy. Snažím se brzdit, ale chvíli mi to trvá, než bezpečně zastavím. Víťa nevěřil vlastním očím, tlemil se jak pako a ptal se mě co to dělám. Já byla naštěstí víc nadšená, než vyděšená, takže to bylo v poho. Zjistili jsme, že mi dal petku s vodou pod gumicuk špatně a jelikož sem omylem koupila vody perlivý, jedna nevydržela, buchla a práskla mě zezadu do přilby. Chvilku jsme se tomu smáli a pak frčeli dál. To sem ale ještě netušila, co nás čeká. Po chvilce je pryč i šotolina. Neuvěřitelné výjezdy, sjezdy, vracečky a to všechno v šíleně klouzajícím bahně, sem tam nějakej kámen a díra. Vypadalo to, jak když tak dělaj manévry s tankama. Neujela sem ani kilák a už troubím na Víťu, že musíme dát pauzu. Ujeli jsme asi šest kiláku a začalo to bejt horší a horší. Víťa se mě zeptal, jestli se chci vrátit, ale chtěla sem bejt hrdinka a nechtěla kazit dovolenou, tak sem řekla, že je to dobrý a že můžem pokračovat. Pak ale přišel asi kilometr a půl dlouhý sjezd, kterej vypadal srašně, málem mě ranilo. Viktor musel sjet nejdřív s afkou a pak s domckem. Já mezi tím do sebe cpala cukr. Byla sem tak unavená, že sem nemohla rozdělat sáček, tak sem to do sebe nacpala i s papírovým obalem. Neumíte si ani představit, jak jsme byli oba šťastní, když jsme po dvaceti kilákách uviděli lom a od něj lepší cestu. Nejdřív jsme ale museli běhat s petkama do potoka pro vodu, protože sme museli umejt nás, i motorky. I když jsme se ani jeden nevyváleli, stejně sme byli jak prasata a o našich strojích raději ani nemluvím. Jelikož nás to bahno zdrželo (20 km za 4 hodiny), potřebovali jsme co nejrychleji najít ubytování. Bylo totiž už 20.00. hod. Jenže všude kde jsme zastavili, měli prý plno. Byla sem z toho trošku, (no docela hodně)nervózní. Asi ve 22.30 jsme dorazili do vesnice REMETEA a tam konečně našli luxusní penzion, kde nás ubytovali. Musím se přiznat, že sem přemýšlela, jestli to vůbec zvládnu, protože dnes sem si sáhla fakt na dno mých sil.
TRASA: MAĎARKO-RUMUNSKO(ORADEA, OSORHEI, TILEAGD, TILECUS, VARCIOROG, REMETEA)
Ujeto 325 km (celkem 845 km)
Den 3
Teprve ráno jsme pořádně uviděli naše upatlané stroje. Byli jak dvojčata, obě do hněda. Pak už vyrážíme směr BEIUS. Dnes je v plánu cesta na vodopády a jezera, až k vodní přehradě Gilau. Vážně sem se těšila, až se zase vymotáme z té zalidněné oblasti a sjedeme z té trapné hlavní silnice. Konečně jsme uviděli odbočku k vodopádům. Cesta byla trošku rozbitá, ale to okolí je tak krásný, že mi to vůbec nevadilo. Nikde ani živáčka, jen les, skály a vodopády. Sjíždíme stále z kopce dolů jen tak kadla, kadla, abych si všechno stihla prohlídnout. U prvního většího vodopádu dáváme pauzu na oběd a přemýšlíme, jestli to opravdu projedeme celý, nebo se raději vrátíme. Po včerejším bahníkovém offíku máme totiž trošku obavy. Ale co, proto jsme sem přece jeli! Takže žádné vracení a hurá dále z kopce dolů. Dojeli jsme až k nějakým menším jezerům. Byla to fakt krása, nedá se to moc popsat, ani na fotkách to není to pravý. Prostě tohle všechno se musí vidět na živo. Pokračujeme dál až k přehradě Lesu. Najednou kde se vzaly, tu se vzaly, na silnici stojí krávy. Áách jo, mě z těch zvířátek asi vezme prcek! Nejspíš sem magnet na mláďátka, páč Víťa projel v poho, ale já musela domlouvat telátku, aby šlo za maminkou a na mě se raději vykašlalo. Byla sem z něj tak vyjukaná, že po dvou kilometrech jsme museli zastavit. Celou cestu až k přehradě jsme to museli odstát. No co vám mám povídat, síly docházeli tak rychle, že netrvalo dlouho a já vlála za řidítkama jak prapor.(a to sem si myslela, jak mám natrénováno). Přehrada stála taky za zkouknutí, nikde živé duše, takže jsme si to užili. Pak už jsme ale byly zase na hlavní a motali se mezi kamionama. Chtěli jsme si najít místo, kde si dáme pauzu na kávu. Parkoviště u silnice smrděly, jak sto let nemytý záchodky, takže sjíždíme na vedlejší. Dojeli jsme na velkou louku, kde sem si kávičku mohla vychutnat pěkně v klídku. Začalo se trošku kabonit, tak jsme raději frčeli dál. Za chvíli ale chcanec, jak kanec! Poprvé oblékáme nepromoky. Dojeli jsme do města GILAU a čekali na benzině, až to přejde. Všimli jsme si tam, že 200m.nazpět je kemp Eldorádo. Jukli jsme na sebe a bylo jasný, že toho oba už pro dnešek máme dost. Zakempujeme a půjdeme si dát do trumpety. Všude spousta turistů, protože v okolí Gilau je spousta jeskyní, skal a hlavně tu sjíždí řeky na raftech. Rychle jsme postavili stan a mazali na pivko. Asi tady za alkohol hodně ušetříme, protože po dvou pivech se nám pěkně začíná motat jazyk.
Trasa: BEIUS, DEVALE, REMETI, BULZ, CIUCEA, GILAU
Ujeto 156km (celkem1001 km)
Den 4
Ráno jsme se za boha nemohli //cenzurováno//. V balení jsme se chtěli zlepšit, ale nějak nám to nejde. Já sem strašně unavená a Viktor chodí pořád s pískem. Nakonec je ale vše na motkách a mi konečně můžeme vyrazit. Dnešní plán-dojet na TransAlpínu. Směřujem to na město SEBES přes Gilauluiské pohoří. Lidi to sou panoramata, tohle se u nás opravdu nevidí. Příroda je tu vážně nádherná. První foto z vrcholku je sice jen v 1400m.n.m., ale je to krása. Dáváme si opět do těla. Žlutě značená silnice je super, asfalt občas taky zmizí, ale je to pořád paráda a jak říkám, když je nač čučet! Psi, koně, oslíci a taky prasata jsou vážně všude. Docela si začínám zvykat. Přijíždíme do nějaké horské vesničky. Baráčků tu sice moc není, ale lidí jak much. Vypadá to, že si vedou domů koně. V tom proti nám vyběhne hříbě, trošku se leklo Afriky a začalo pobíhat z jedné strany na druhou. Tak sem raději přibrzdila a jak sem zaklapla plyn, prda z vejfuku a hříbě totálně zmagořený. Opět třeštím oči, i když majitelé tohoto úžasně zblblého tvorečka, je měli vykulený o moc víc. Hlavou se mi honilo, jestli mě sundá, nebo uteče, ani sem snad nedýchala. Naštěstí vzalo roha a já poslušně dohnala mého navigátora a snažila se ho držet jak klíště. Začali jsme sjíždět spět k obydleným místům. Vesnice byli fakt pěkný. Všude je zatím krásně čisto (až na ty hovínka, kterým se dokáže vyhnout jen Viktor). Přijeli jsme do města ALBA IULA. Odtud sme to měli mít do SEBEŠE co by flus, jenže prekérka, opravují most a nikdo nám není schopen říct nějakou zkratku. Všichni nás posílají na druhou stranu, ale tam mi nechceme. Vítěnka proto nažhavil navigaci a našel nějakou polňačku. Bylo to fakt úžasný, samej koňskej povoz a psi. Nevěřili byste, ale tentokrát měl prekérku Viktor, taky byl rád, že to při jednom předjíždění vozejku ustál. No a já když to viděla, sem ten povoz předjela raděj obloukem pěkně po poli. Těsně před Sebesem jsme se napojili zase na hlavní a snažili se co nejrychleji přesunout na TransAlpinu. Ujeli jsme ale jen třetinu a začalo se stmívat. Po tmě bysme z toho měli kulový, tak jsme to zapíchli u restaurace Oáza v nějakém nouzovém kempu. Při stavění stanu nám asistovalo asi šest čoklů. Konečně hotovo a mi jdem zase na pivko. V noci byla pěkná kosa, přece jen už jsme byli trošku vejš.
Trasa:ABRUD, ZLATNA, HOREA, ALBAC, KAMPENI, SEBES, TRANSALPINA
Ujeto 268 km (celkem 1269 km)
Den5
Viktora sem vzbudila už v 6.00. Chtěli jsme vyjet brzy a doject až na TransFagaras. Zbalit se nám povedlo vcelku rychle, takže v 7.30. odjezd. Samozřejmě, že za doprovodu šesti psích kamarádů. TransAlpina je vážně krásná. Věděli jsme, že je z devadesáti procent nová silnice, ale netušili jsme, že těch zbylých deset je kousek po kousku, po celé trase. Prostě jedete třeba 6 kiláků po novým asfaltu a pak zase 400metrů nic. Opět sem nevěděla, kam čumět dřív. Když sme vyjeli až nahoru, myslela sem, že padnu. To byla taková paráda, měla sem pocit, že sem se dotkla mraků. V tu chvíli se mi splnil můj sen a já věděla, že na tohle nikdy nezapomenu. Vše hezké ale končí a mi opět sjíždíme dolů, do obydlené oblasti a tu nádheru necháváme za sebou. Snažíme se rychle přesunout na TransFagaras. Podle navigace Víťa vybral žlutě značenou cestu, ty totiž zatím byly super. Začátek silnice byl fakt v poho, ale za chvíli asfalt mizí a mě se dělá zle od žaludku. Já to věděla! Když sem si tu vyzobala bahno, tak ještě musím prubnou kamení. Co kamení! Já viděla jen mega šutry v děsně vyjetejch kolejích, sem tam díra, kaluž a zase výjezdy a sjezdy. Kolem jednoho kostelíčka jsem málem nevybrala zatáčku. Nevím který kolo se mi po těch šutrech šmíkalo víc, se divím, že sem si tam nikde nerozbila hubu, ale mám opravdu velmi dobrý stroj, protože sem to ani jednou nepoložila. Když jsme přijeli na krásnou luční hajvej, byla sem opět úplně vyždímaná. Chvíli sem Víťovi nevěřila, že to měla být normální silnice a myslela sem, že si zase našel nějakou zkratku, ale ukázal mi mapu a fááákt nekecal. Opět přišel na řadu cukrový dopink a černá káva. Viktor jel zatím okouknout, jak vypadá cesta dál. Přijel, že se nemusím bát, že už to vypadá líp. Bylo to opravdu o moc lepší, až na jeden menší výjezd a pak jeden sjezd. To sem opět nechala na Vítěnkovi. Po cestě jsme potkali pět polských kolegů na endurech, chvíli jsme kecali a pak valili dál. Cesta se nechtěla lepšit a já už mlela z posledního. Potřebovala sem znova pauzu a Víťa jel opět sondovat. Za chvíli se vrací s cyklistou v závěsu a prý mi vede návštěvu. Borec od Mladý Boleslavy! Měl 3 týdny na to, aby ujel SK, UK, MOL, RUM, MAD, RAK, ČR. Chvíli jsme klábosili a normálně mě to tak nabilo, že po zbytek cesty sem bylo naprosto v poho. Nakonec jsme dorazili až na začátek TransFagarase, kde jsme to zapíchli v kempu Drákula. Bylo to tam fajne, vedle nás si postavili stan (teda jestli se tomu tak dá říkat) tři poláci na KTM. Dostala sem výbornou slivovici a spala jak dřevo.
Trasa: TRANSALPINA, NOVACI, HOREZU, RAMNICU VALCEA, CALIMANESTI, STOENESTI, SUICI, VALEA DANULUI, TRANSFAGARAS(CORBENI)
Ujeto 209 (celem1478 km)
Den 6
Jsme dobrý! Vstávali jsme v 6.30. a vyrážíme už za hodinku. Možná to bude tím, že snídani plánujeme někde na vrcholku TransFagarase. Když jsme vyjeli nad vesnice, hned sem pochopila, proč každej o tomto rumunském úseku tak básní. Překrásné vodopády, úžasné kopce, čisté potůčky, prostě příroda jak z pohádky. O serpentýnách, z kterých se mi až motala hlava raději nemluvím. Tak tomuhle já říkám Ráj! Přijeli jsme až na vrcholek, kde projíždíme asi 800 m. dlouhým tunelem ve skále na severní stranu. Byla sem trošku zklamaná, nahoře to byl samej stánek, auta, autobusy a plno turistů (nejvíc snad Čechů). Naštěstí pohled na nádherné horské jezero mi vše vynahradil. Zdrželi sme se tam jen chvíli, protože ani jeden nemusíme takové to mačkání u stánků se suvenýry. Sjeli jsme o kousek níž a konečně začali snídat. I když už to byl spíš oběd. Vážně sem si tam připadla jak v nebi. Vůbec se mi nechtělo odjíždět. Prostě, být na chvíli součástí téhle okouzlující přírody, je nezapomenutelný zážitek. Sjíždíme severní stranu, serpentýn je tu o hodně víc a já si připadám, jak na autodráze. Nemůžu se koukat dolů, nedělá mi to nějak dobře, takže čumím jen do skal a před sebe jak puk. Dole na silnici jsou opět krávy a jeden malinkej, ale děsně vzteklej pes. Za chvíli přijíždíme do města FAGARAS. Posraný velký město a debilní rumunský řidiči. Rychlost a předpisy tu dodržujem snad jen mi dva. Jedem pořád rovně, v pravým jízdním pruhu a najednou mě z leva předjíždí rumunskej pilot v nějaký bílí plečce. Když byl jeho zadním světlem těsně u mého předního kola, dává blinkr a odbočuje doprava. Stačím jen vytřeštit oči, chci troubit, ale zmateně blikám. Křičím ču… rumunskej , ale to už vidím, jak v rychlosti najíždí přímo do Víti. Chvíli ho tlačí na svým pravým boku. Viděla sem jen, jak to Víťa naklopil na něj aby ho nesundal a pak konečně zastavujou (bejt to já, tak už se tam asi válím). Rumun vylezl z auta, zjistil, že má pěknou díru ve dveřích od Víťovýho padáku a začala hádka. Ječel jak šulda, ale mi mu stejně moc nerozuměli. Já se nezmohla ani na slovo, jen sem otvírala pusu jak kapr. Viktor v klidu vyklopil přilbu a zeptal se ho, jestli zavoláme policii. Rumun sklapnul a ukázal, že je vše ok a že můžeme odjet. Ani si pablb asi nevšimnul urvanýho zrcátka, Víťa mu ho vzal pravděpodobně řídítkem. Za městem jsme ale museli zastavit, páč já byla vyklepaná, jak moje cíga po offroudu. Až jsme se oba vynadávali, pokračovali jsme v cestě. Na řadě byl BRAN-hrad Drákulův. Ty přesuny v tom vedru jsou vážně očistec! Nakonec jsme ale dorazili k hradu a stálo to vážně za to. Za málo peněz, hodně muziky-jak by řekl našinec. Vstupenky vyšli na pouhých 120 Kč a bylo vážně na co koukat. Na hradě se nám každý vyhýbal, jedna paní si dokonce ucpávala i nos,(no ať si to vyzkouší, potit se v těch hadrech). Mělo to však svoji výhodu, nemuseli jsme se tam s nikým mačkat. Pod hradem jsme si pak dali výbornou pizzu a valili do kempu, který Viktor našel v navigaci. Zavedlo nás to do nějakého děsně snobského městečka. Všude samý tří a čtyř hvězdičkový hotel a kemp nikde. Nakonec jsme zjistili, že ho dávno zrušili. Vrátili jsme se tedy kousek nazpět, protože se nám zdálo, že těsně za Rasnovem jsme zahlídli něco jako kemp. Nebylo to kdoví co, ale dalo se tam zůstat. Tentokrát jsme ale na noc narvali oba dva špunty do uší. Vedle totiž stanovali dvě početné rumunské rodiny a tatínkové až do tří do rána zpívali rumunské národní písně.
Trasa: TRANSFAGARAS, FAGARAS, SERCAIA, RASNOV, BRAN, POIANA BRASOV, RASNOV
Ujeto 244 km (celkem1722 km)
Den 7
Dnes máme na plánu Bicazkou soutězku. Před námi je ale BRASOV, jedno z největších rumunských měst, takže máme oba trošku obavy. Víťa je ale super navigátor a mi ho projíždíme bez větších obtíží. Ani sem nepostřehla, že sme se dvakrát vraceli. Vyjíždíme z města. Ale všude opravují silnice, takže každou chvíli jedem v koloně. Z těch rumunských střelců už mám fakt takovou hrůzu, že pořád čumim doleva, doprava, aby mě tam někdo z vedlejší nevlítnul, že sem nějak přehlídla brzdícího Viktora, i celou kolonu před ním. Děsně sem zazmatkovala, asi sem pako. Prostě držím plnej, ale brzdím, při tom se tam snažím nakopat jedničku a trefuju se po střední čáře přímo mezi auta. Vítěnka čučel jak tele. Koukl totiž do zpětnýho zrcátka a já nikde. Najednou slyší řev mého jednoválce, který se prohnal vedle něj. Dobře to dopadlo, zastavila sem a nikoho neodřela. Vypadalo to, že ti silničáři, co opravovali vozovky, měli asi vysílačky, protože, když jsme pak dojeli k dalšímu semaforu a měli čekat v koloně, mávali na nás a pouštěli nás dál. Dokonce vždycky nějakej vylezl z pangejtu a ukazoval na mě. Nejspíš stačí trošičku vyděsit rumunský řidiče a máte od nich pokoj a ani nemusíte stát na červenou v koloně. Ve městě SFANTU GHEORGHE zajišťuji ještě malý nákup a pokračujeme. Vypadá to, že kvůli těm opravám na silnici dnes soutězku nestihnem, tak chcem doject aspoň do 50 km vzdáleného kempu. Neujeli jsme ani 10 km a opět šílená průtrž, hledáme kde se schovat. Ve vesnici Danesti vidíme penzion s restaurací, tak jdem na kávu. Protože to ale vypadá, že pršet bude dlouho, ubytováváme se. Horká sprcha, šnycl a pivko-není to krásné zakončení dalšího dne?
Trasa: RASNOV, BRASOV, SFANTU GHEORGHE, MALNAS, BIXAD, MIERCUREA-CIUC, DANESTI
Ujeto 139 km (celkem 1861 km)
Den 8
Protože jsme včera kvůli počasí a kolonám neujeli ani 150 km, chceme vyrazit opravdu brzy. Budíček už v 6.00. Nemusíme balit stan, takže jsme opravdu rychlí. V 7.00. už sedláme naše šemíky a chceme vyrazit. Jenže ejhle, Vítěnkův šemík ne a ne zařechtat. Zkoušíme ho tedy roztlačit, teda já chudinka malá tlačím toho těžkého oře. No nic, nepovedlo se. Takovou rozcvičku sem teda neplánovala. Viktor vytahuje nářadí a jde na věc. Zjištěna závada-konektor dobíjení kaput. Nahradil ho čokoládou a startujem přes baterku z mazlika. Už nám vrčí obě motky a mi konečně vyrážíme. Snídaně a káva u jedné benziny a pak už hurá na Bicazkou soutězku. Když jsme tam dorazili, byla sem nadšená. Měla sem strach, že tu už nic krásnýho neuvidim, ale v Rumunsku opravdu nevíte, co vás za pár kilometrů čeká. Jedete po silnici a kolem vás jen děsně vysoký skály, sem tam převis, pod kterým projíždíte a kape na vás voda. Všechnu tu nádheru narušuje jen hromada tůristů, kteří se po té silnici motají se svými fotoaparáty víc, než ty rumunský krávy. Po krátké pauze valíme dál na VARTA DORNEI. Cesta byla strašná, díry v silnici byli jak po granátech. Většinu jsme opět museli odstát, takže co je rychlostní stupeň 5 sem za chvíli zapomněla. Ale okolí bylo kouzelné. Horské pastviny, salaše a to vše v neuvěřitelných kopcích, kam by vyskákal snad jen kamzík. Nejvíc by mě ale škráblo z toho, že když se konečně objevil normální asfalt, tak se po něm zase pasou kravky! Což znamená, že člověk si sice sedne, ale kope kvalty směrem dolu. A aby toho nebylo málo začalo opět pršet. Taky sem se zapomněla zmínit, že si to Vítěnka jednu chvíli sral tak rychle, až mi ujel. Byla sem z toho pěkně na nerva, strašnej pocit. Sama někde v Rumunsku, ani sem nevěděla kde. Čekal na mě až kdesi v pr…, snad 10 kilometrů (on teda tvrdí 4). Málem sem ho pak sežrala. Nakonec jsme ale dojeli až do BORSY, kde jsme si vyhlídli pěkný kemp. Majitelka nám ale nabídla za skoro stejnou cenu luxusní malý srub, tak jsme to z radostí uvítali. Byli jsme šťastní, že nemusíme v dešti vybalovat náš plátěnej příbytek. K večeři jsme si udělali rumunský fazole v plechu a zapili to jakýmsi jejich vínem, který nám až tak moc nešmakovalo. Ani se nám nechtělo spát, protože jsme věděli, že už je to poslední noc v Rumunsku.
Trasa: DANESTI, GEORGHENI, BICAZ, VARTA DORNEI, BORSA
Ujeto 307 km (celkem 2168 km)
Den 9
Asi v 8.30. jsme vyrazili. Pomalinku to už směrujem k domovu, ale ještě se chceme zastavit v Sapantě, podívat se na malovaný hřbitov. Jedeme podél Ukrajiny. Vesnice tu mají názvy psané jak rumunsky, tak azbukou. Všechno je úplně jiné, než na jihu. Je neděle a všude chodí davy lidí do kostela. Většinou, když jsme projížděli kolem nějaké stařenky, hned se začala křižovat, ale bylo úžasný, když jsme potkali i bábinky, které nám nadšeně mávali. V Sapantě to byl zase samej turista, takže hrůza. Hřbitov se mi ale opravdu líbil. Každý náhrobek je vyroben jen z jednoho kusu dřeva a je na něm namalováno, čím ten zesnulý byl, nebo jak umřel. Všude byly stánky, tak aby se neřeklo, koupila sem dvě ručně dělaný píšťalky pro pasáčky. Cestou jsme projížděli nádherným, listnatým lesem. Samá zatáčka a supr silnice. Připadlo nám, že projíždíme nějakým parkem. Naposledy jsme se stavili v Rumunsku na jídlo a pak už jsme frčeli na hranice. Před čárou jsem chtěla nakoupit nějaké kravinky domů, ale u každého obchodu stáli hloučky žebrajících fakanů, tak jsme raděj ani nezastavovali. Přejeli jsme i celé Maďarsko a v Košicích se ubytovali v hotelu. Počasí už nestálo za nic a navíc byla už tma.
Trasa: BORSA, SIGNETU MARMATIEI, SAPANTA, NEGRESTIOAS, SATU MARE, MAĎARSKO, SK-KOŠICE
Ujeto 415 km (celkem 2593 km)
Den 10
Popisovat cestu ze Slovenska domů mi připadne zbytečné. Jeli jsme po hlavních, nebo po dálnici a kromě bolavého pozadí žádný zážitek. Určitě znáte, jaké to je, vracet se domů. Jen snad na závěr všem, co se do Rumunska chystají, nebo by tam chtěli. Jsem přesvědčená, že to vážně stojí za to a vím, že na nic z této dovolené nikdy nezapomenu. Napsat tento cestopis bylo pro mě docela těžký, páč zážitků mám mnohem víc. Jen doufám, že jsem vybrala zrovna ty, které dokážou pobavit i vás. A věřte. RUMUNSKO JE PEKLO I RÁJ NA ZEMI!
Trasa: SLOVENSKO-KOŠICE, ČESKÁ REPUBLIKA-SVITAVY
Ujeto 507 km (celkem 3100 km)
Hezké fotky, těším se na cestopis 
